Oceán na konci uličky - 90%

Tentokráte poněkud netradičně, když už máme ten světový týden knihy :-)

Oceán na konci uličky, je poetický název, za kterým se ukrývá ještě poetičtější příběh. Málokdo v dnešní době nezná Neila Gaimana, barda a pohádkáře 21. století. Ať už díky jeho komiksům s tajemným Sandmanem v hlavní roli, nebo jeho fantastických knih, pomoci kterých dovoluje nahlédnout čtenáři do své říše představivosti. Posledním kouskem v této oblasti je právě kniha, která se pyšní výše zmiňovaným názvem ´Oceán na konci uličky´.  Vypravěčem příběhu je postarší muž, kterého potkáváme ve chvíli, kdy cestuje odněkud někam, ani sám neví kam, a než si to uvědomí, tak dorazí na místo svého dětství. Na místo, kde zažil nejkrušnější a, svým způsobem, i nejkrásnější chvíle svého dětství. Dorazí na starou farmu, k jedné staré lavičce stojící u malého rybníčku a zničehonic se mu vybaví dávno zapomenuté vzpomínky na dobu, kdy mu bylo sedm a kdy fantaskní monstra byly reálnější, než bysme si mohli myslet.

Tady začíná dobrodružství malého chlapce, který nemá moc kamarádu (vlastně skoro žádné), přišel o své milované kotě a musí sdílet pokoj se svou sestrou. A právě v tu chvíli se seznamuje se třemi zvláštními ženami, kterým patří sousední, Hempstockovic farma.

Neil Gaiman pojal ´Oceán´ jako zrcadlovou odpověď na svou dřívější knihu s dětským hrdinou, a to Koralinu. Zatímco v Koralině byla hlavní hrdinka dívka, tentokrát je to sedmiletý chlapec. Stejně tak i příběhová skladba - V Koralině hrdinka objeví tajnou cestu do kouzelného, na první pohled dokonalého, světa, ale nakonec busí bojovat o to, aby se dostala zpět, ke své nedokonalé rodině. Oproti tomu zde se nedopatřením podaří malému chlapci přinést něco zlého sem, do reálného světa a musí se se svou novou kamarádkou hodně snažit, aby se mu podařilo dát všechno do pořádku.

Jak už je autorovým velice milým zvykem, skvělým způsobem pracuje se svou imaginací a znalostmi mytologie (což skvěle prokázal v Amerických bozích) a to vše umně zaobaluje do slov a vět při jejichž čtení má čtenář pocit, jakoby se vracel zpět do dob bezstarostného dětství.  A i když vlastně každá jeho kniha je variací na základní téma dvou realit koexistujících vedle sebe a navzájem se ovlivňujících (Hvězdný prach, Nikdykde, (opět) Koralina) je každá jeho kniha svěžím dílem, které dokáže čtenáře strhnout takovým způsobem, že přestane vnímat vše kolem sebe a opětovně si užívá ten zapomenutý pocit z minulosti, který jsme zažívali snad všichni, když nám rodiče četli pohádky. Jen málokterý autor, nebo autorka má tuto skvělou (až by se dalo říct superhrdinskou) schopnost. Jistě, je dost autorů, kteří napíšou dobrou knihu, jenž se čte sama, ale výsledný pocit se dá vyjádřit větou: "To je dobrá kniha." U Neila Gaimana se dá výsledný pocit vyjádřit bez vyjímky a pokaždé jedině větou: "To je úžasný příběh." Ačkoliv se to na první pohled nezdá, jde o výrazný, nezanedbatelný rozdíl.

Snad jediná věc, která by se dala knize vytknout je její neexistující délka, protože 179 stránek opravdu není moc. Knihu jsem měl dočtenou asi za hodinu a půl a na konci jsem ml mírný pocit zklamání, že tam není ještě tak aspoň sto stránek. Ale někomu jínému by mohla tahle rozloha ideálně vyhovovat. Takže jestli si chcete opět prožít ten pocit dětkského vzrušení a napětí nelze jinak, než se vydat do Gaimanova světa představivosti. 

Thanx Neil :-)

Man of Steel - 100%

 Bacha - možná i nějaké spoilery :-)

Tak jsem si po dlouhé době zašel na něco do kina a hned na jeden z nejočekávanějších filmů tohoto roku (vlastně na dva, protože jsem si dal i nový Star Trek) a to Man of Steel. Batmanův (starší) brácha skautík měl obdobně kostrbatý osud, jako jeho temnější příbuzný - v roce ´78 raketový start díky mistrovi řemesla Richardovi Donnerovi, který už v tehdejší době nebyl žádný břídil, ale renomovaný tvůrce, leč známější spíše z televize. Zlom nastal v roce 1976, kdy stříbrné plátno spatřil kultovní horor The Omen, který zajistil svému tvůrci post režisérské hvězdy (později známý díky čtyřdílné sérii Lethal Weapon, či romanticko/akční fantasy Ladyhawke). A Supermanovi už nestálo nic v cestě. Ovšem jak se tak říká, čím jasněji, tím kratší dobu hoří. Už u druhého dílu nastal kvalitativní sešup (hlavně díky náhlé změně režiséra), který ovšem Richar Donner napravil v roce 2006 tím, že dokončil svou verzi druhého dílu (vřele doporučuji). Třetí díl natočil Richard Lester (který vystřídal Donnera na postu režiséra už ve dvojce), který má na triku jednu z nejlepších verzí Tří mušketýrů s Michaelem Yorkem v hlavní roli (The Three Musketeers 1973, Four Musketeers 1974, a poněkud slabší The Return of the Musketeers 1989), ale komixový spektákl mu moc nevyšel. No a čtverkou zatloukl hřebíček do rakve téhle série režisér Sydney J. Furie, který snad nenatočil nic lepšího, než teenagerskou "ocelovou" sérii Iron Eagle (1986, 1988, trojku natočil v roce 1992 John Glen (172. nejhorší film na CSFD, 3,2 na IMDB) a čtverku v roce 1995 opět Furie (snad ještě horší:))). Tím byl Superman na dlouhou dobu (stejně jako po Schumacherově závodní jízdě Batman) odložen k ledu. V roce 2006 se pokusil o restart X-Menovský Bryan Singer, ale jeho Návrat nebyl přijat zrovna vlídně.

    A tak se čekalo dalších šest let, než přišel Zack Snyder, který už měl za sebou pár velice povedených komixových adaptací jako 300 (2006), nebo jedinou kvalitní adaptaci předlohy od Alana Moorea - Watchmen (2009). A, stejně jako Ceasar, Zack přišel, viděl a zvítězil. Lépe to ani říct nejde :-)
  Scénář má na svědomí David S. Goyer, který ve světě komixů taky není žádný nováček. Napsal scénáře třeba k Nick Fury: Agent of Shield - devadesátková příšernost v hlavní roli s Davidem Hasselhoffem, nebo trilogii Blade (kde trojku i režíroval, což mu moc nevyšlo) a příbuznému seriálu Blade: The Series, animovanému Batman: Gotam Knight, nebo Ghos Rider: Spirit of Vengeance. A hlavně také spolupracoval s Christopherem Nolanem na scénáři k Batman Begins. A tohle duo Goyer & Nolan tvořilo základy i k novému Muži z ocele. Což je zatraceně poznat. 
   První dvě třetiny filmu totiž žádného Supermana nevidíme, pokud divák nepočítá úžasného Russela Crowa aka Jor-Ela, biologického otce Kal-Ela, čili Supermana, čili Clarka Kenta.

 Ve skutečnosti sledujeme příběh chlapce, který je jiný, a musí se naučit žít s tím, že kdyby lidé zjistili, co je vlastně zač, nemuselo by to dopadnout dobře. Nikoliv pro něj, ale hlavně pro lidstvo, které by se muselo vypořádat s náhlou jistotou, že ve vesmíru skutečně nejsou sami. Proto Clark žije na farmě v Kansasu se svým taťkou Kevinem Costnerem a (veeeeery hot) mamčou Diane Lane. Ti ho vychovávají k obrazu Strýčka Sama a chrání Clarkovo tajemství za každou cenu. Jenže každý Dylan Sprayberry jednou doroste do Henryho Cavilla a vydá se hledat tajemství své minulosti. A i když ví, že by neměl, nemůže si pomoc a zachraňuje životy, kde může. A tak se mu dostane na stopu nebojácná novinářka Lois Lane v podání Amy Adams.

Jojo, nigga Laurence Fishbourne hraje Perryho Whitea :)

  Skrze všechny nástrahy nakonec Clark zjistí tajemství své minulosti a svého původu a tehdy přichází na scénu hlavní badass generál Zod v podání nikoliv démonického Michaela Shannona. Proč nikoliv démonického? To si zaslouží trochu vysvětlování. Kryptoňané už totiž několik století nevznikají přirozenou cestou, ale jsou "pěstováni" každý k určitému účelu. Někteří jsou stvořeni jako velcí myslitelé, jiní (jako Zod) jsou stvořeni k obraně Kryptonitu a jeho obyvatel. Každý má svůj účel a své místo v této utopické společnosti, kterou rozhodí až zkáza planety, předvídána Jor-Ele. To jej vedlo k tomu, že se svou ženou porušili pradávná dogmata a "přirozenou" cestou přivedli na svět dítě. Kal-Ela. Poslední naděj Kryptonitu. 

A stejně jako přežil zkázu rodné planety malý Clark, přežil ji i velký Zod, který byl odsouzen a uvězněn za vzpouru těsně před zánikem planety. Potrestání nese jako velkou křivdu, protože byl odsouzen za to, že se snažil co nejlépe plnit své "naprogramování" - ochraňovat Krypton a jeho lid. Po útěku z vězení proto pátrá po synovi svého bývalého přítele, který jej odsoudil do vězení aby se pomstil a zároveň znovuobnovil slávu Kryptonu. Na Zemi.

Ok, je to démonický badass :-)

 Zodova postava je propracována do detailů - není to ten jednorozměrný badass, který se chce co nejkrutěji pomstít. Ve skutečnosti je to trpící člověk, který ví, že zklamal, a chce své selhání napravit. Za každou cenu. S tím mu pomáhá (teď už skutečně démonická) Antje Traute (sci-fi horror Pandorum 2009), která hraje generálovu pobočnici Faoru-Ul. 

Sadistická a nelítostná (sexy)bestie oddána svému pánu.

          Man of Steel je film plný akce, ohromné, výbušné, spektakulární, megakomixové, bravurně natočené akce, která je prokládána komorním příběhem zvláštního chlapce, který se snaží najít své místo ve světě tak, aby nikomu neublížil, ale všem pomohl. Prostě a jednoduše Snyderovi se opět podařilo stvořit velkolepý komiksový blockbuster, který zároveň obsahuje nějaké ty hlubší myšlenky a nezaměřuje se čistě na tu (doplnťe si sami obdivné přídavné jméno) akci, ale i na postavy. Henry Cavill stvořil novodobého Supermana, stejně jako Bale před osmi lety novodobého Batmana. Nebál bych se filmu, ve kterém se tihle dva setkají, ale je mi naprosto jasné, že tohle se nikdy nestane.

The American - 95%

 George Clooeny je Jack/Edward. Jack/Edward má temnou minulost. Minulost, kterou chce přerušit a začít znovu od začátku a jako ideální místo pro nový začátek je malá, klidná, Italská vesnička v horách Abbruzo, kam J/E přivedla jeho poslední práce. Jenže minulost je J/E v patách a ukrýt se před ní nebude tak snadné, jak to vypadá.

 The American se na první pohled může tvářit jako akční film, ale jak se říká - nesuď knihu dle obalu. Ve skutečnosti jde o komorní příběh jednoho člověka, který chtě nechtě je doháněn minulostí a nemůže s tím nic moc dělat. I když se veština příběhu (kromě prvních asi pěti minut) odehrává v prosluněné Itálii, atmosférou spíše odkazuje k severským dramatům, či melodramatickým francouzským filmům z poloviny sedmdesátých let. Po většinu času je děj vyprávěn v obrazech, které jsou místy proloženy krátkými a strohými dialogy maximálně o délce deseti vět, což ovšem neomezuje režiséra Antona Corbijna v tom, aby před divákem rozvinul pestrou škálu pocitů a emocí, v čemž mu zdatně napomáhá představitel hlavní role George Clooney, který si vychutnává každý moment, jenž stráví na plátně. Jeho hrdina je tichý a soustředěný člověk věnující se své práci a snažící se odstranit veškeré vnější vlivy ze svého života. Což ovšem nejde tak jednoduše, protože je to, přeze všechno, obyčejný člověk, který občas potřebuje obejmout.

  I když je film plný příjemných obrazů a poklidné hudby ve výsledném efektu dokáže v člověku vyvolat pocit napětí a nervozity i taková scéna, jako hlavní hrdina sedící o samotě v kavárně. Výsledné dílo je určitě zajmavé a hodné shlédnutí, ale rozhodně se nebude líbit každému a naprosto chápu proč. Proto jsem rád, že patřím k té divácké části, kterou Anton s Georgem skoro dohnali k slzám.

The Sweeney - 100%

  Nemůžu si pomoct, ale z Britských ostrovů poslední dobou přichází jedna pecka za druhou. Vyjímkou není ani akční krimi The Sweeney. The Sweeney je policejní jednotka pro boj s ozbrojeným zločinem (ne, nevím proč zrovna Sweeney a ani se to v celém filmu nedozvíme), jejíž členové jsou minimálně stejně tvrdí, jako jejich protivníci. O čemž vypovídá už původní akce, kdy půlka jednotky naběhne do skladiště plného ozbrojených grázlíků s baseballovými pálkami a dřevěnými násadami od sekery což je nejspíše standartní součást výzbroje. Hlavní hrdina Jack Reagan (Ray Winstone známý třeba z Cold Mountain, The Departed, nebo posledního (tfuj!) Indiany Jonese) je lidské ztělesnění pitbula s mozkem, který, když zachytí stopu, se jí nepustí a drží, dokud nedotáhne případ do konce. Ten poslední mu ale trošičku zaskočil v krku, ale za pomoci svého "učně" George Cartera (Ben Drew - Harry Brown, Adulthood) pokračuje dál. Přes mrtvoly. 

 Nejdřív bych rád zmínil atmosféru - celou dobu jsem měl pocit, jako bych sledoval Nolanova Batmana. Jenom bez masek, vulgárnějšího a britštějšího (ano, opět je v některých scénách ukázán ten krásný, suchý, britský humor :-)). Což je zásluha nejen dvou hlavních aktérů, režiséra Nicka Love-ho, ale hlavně také Lorne Balfeho, hudebního skladatele, který opravdu v některých chvílích zní jako Hans Zimmer (a přitom má na krku takové věci jako Megamind, nebo Ironclad). 

Lorne Hans, Hansi Lorne

 

Do toho nekompromisní akce, zajmavá zápletka a příjemně syrový styl vyprávění a Londýnské kulisy. Tempo vyprávění je slibné a fungují nejen ty akční roviny, ale i ty osobní, kdy postavy řeší své vztahy a vyvíjejí se. Prostě po dlouhé době jeden z těch filmů, který vtáhne do děje a přiměje vás obávat se o hlavní hrdiny. Poctivě vysloužených 100%.

P.S.: Ben Drew (prý velice úspěšný britský rapper) má dokonce i první režijní zářez - Ill Manors - který je taky v seznamu filmů připravených k shlédnutí :-)

Dred - 98%

Závěr loňského roku byl plný filmových překvapení. Ať už to byl Tarantinův vysokorozpočtový Django Unchained, nebo Gordon-Levittův nízkorozpočtový pokus o originální sebevraždu. Nebo (taktéž nízkorozpočtové) znovuoživení legendy zákona a pořádku - Dredda!

 Dredd (jak nejspíš většina z vás ví) je soudce, porota i kat v jednom. Jinak to v budoucnosti prostě nefunguje. Není čas na složité a vleklé soudní procesy, protože zastánci zákona jsou mnohonásobně přečísleni těmi z druhé strany. A proto existuje organizace soudců, která dohlíží na dodržování zákona všemi možnými prostředky. A nejslavnějším (a nejpřímějším) je nepodplatitelný soudce Dredd (křestním jménem Joseph, fakt, nekecám). Ten dostane za úkol vzít si pod patronánt novou rekrutku Andersonovou a zjistit, jestli má koule na to, stát se soudkyní. 

 Andersonová je vůči ostatním trochu zvýhodněna. Nejenom tím, že je poměrně sexy (což ale na Dredda neplatí ani v nejmenším), ale hlavně tím, že je mutantka. Zatímco ostatní seberou svoji třetí čtvrtou ruku a zalezou si někam do díry, kde se se svojí mutací ukrývají, Andersonová může klidně napochodovat k soudcům, protože její mutace jí umožňuje číst myšlenky. Což je celkem výhoda, třeba když vám nějaký punk chce vzít zbraň. Ačkoliv Andersonová (v podání Olivie Thrilby) vypadá mírně (rozuměj hodně) lolitovsky a, tak nějak, ztraceně - zdání klame. Nemá problém s tím na místě popravit provinilce. 

 Jojo, ženský to v tomhle světě nemají lehký. Proto není divu, že dalším ženským elementem je hlavní záporná postava Ma-ma. Ma-ma je vůdkyně jednoho z největších gangů a svoje místo na "výsluní" si rozhodně zasloužila. Ne jako dnešní politici pomoci mizerné kampaně, ale tvrdou prací a dřinou. Což se na ní ovšem podepsalo. A rozhodně nenechá nějakého soudce, aby ji připravil o to, co je její. A pro udržení své pozice je Ma-ma (Lena Headey) připravena použít ty nejradikálnější prostředky.

  No a nakonec, ačmkoliv ne významově poslední, je tady hlavní charakter - Dredd. Fanatický zastánce zákona a pravidel, jehož tresty jsou sic spravedlivé, ale přesto přísné. Nezlomný, nezničitelný a odhodlaný dostat každého tam, kam si zaslouží. Prostě a jednoduše, Dredda nechcete nasrat. No vlastně le lepší se s ním ani nesetkat, protože každý je něčím vinný.

 A tuto postavu si úžasně "prožil" Karl Urban. Hlavně jeho brada. Dredd totiž za celou dobu své existence, od prvních komixů až dodnes sundal helmu jen jednou, a hned to byla katastrofa. Takže se Karl poučil, a helmu nesundává. Což je dobře. Ne proto, že by Karl byl hnusák, ale protože Dredd není člověk, jako spíš symbol zákona a pořádku. Symbol, který se nebojí nakopávat prdele, posílat mozky grázlů na výlet a cedit jednu sarkastickou hlášku za druhou. Což je další věc, která dělá z Dredda úžasnou podívanou - brilantně nahláškovaný scénář (který si zvládá udržovat ten suchý britský černo-humor známý z komixů) a nekompromisní, v dnešní době málo viděná, brutalita. Dokonce tak málo viděná, že se režisér Pete Travis rozhodl nám ji ukazovat zpomaleně, ať si to užijeme co nejvíce.

 Čili pokud máte rádi britský suchý černo-humor, nekompromisní akci, či prostě jen Dredda (a stydíte se za Slye) nelze jinak než vřele doporučit. Bohužel, v našich kinech (a nejspíš asi ani v žádných jiných) tenhle snímek neuvidíte, takže nezbývá, než si sehnat nějakou Blu-ray verzi. Ale věřte nevěřte (radši spíš věřte), rozhodně to stojí za to :-)

P.S.: Najdi deset rozdílů (já našel jen jeden, a to tu vlajku na pozadí :-D

P.P.: Je třeba nabírat v útlém věku :-)

 

Moonrise Kingdom - 100%

 Cesta za štěstím je občas klikatá a plná nebezpečí, ale jsou věci, pro které stojí za to riskovat.

 Wes Anderson nám servíruje úžasnou, až pohádkově stylizovanou cestu za štěstím dvou nespokojených a nešťastných lididček, kteří ale zjistili, že když můžou být spolu jsou naprosto šťastní a spokojení. Jenže je jim dvanáct. A vysvětlujte dospělým, že jste šťastní jen s tím druhým, když je vám dvanáct. Nejde to. Jediným řešením je obejít autority a vyrazit za štěstím. 

 Moje druhé (vědomé) setkání s fantazií Wese Andersona (jako první to byl Fantastic Mr. Fox, ale to jsem ještě nevěděl, kdo je Wes Anderson) dopadlo nadmíru výtečně. Nejenom protože herci ze sebe vydávají maximum, ale zároveň je na nich vidět úžasná pohoda a nadhled, který je cítit skoro z každého záběru (a to i třeba ve chvílích, kdy je jeden z Khaki Skaoutů pobodán nůžkami pro leváky). A přesně ten samý pocit ve mě zůstal i po závěrečných titulcích. 

 I když hlavními postavami jsou třeba manželský pár advokátů (Bill Murray a Frances McDormand), starý mládenec a policista v jednom (v podání Bruce Willise) nebo skautský vedoucí (Edward Norton), pro kterého je jeho funkce vším, zároveň z nich má divák pocit, že jsou to ty nejkrásnější pohádkové postavy. To by ovšem nefungovalo bez ústředního dua v podání Jareda Gilmana a (čtrnáctileté!!!) femme fatale Kary Hayward (pro které je to premiéra na stříbrném plátně :-) ).

  Jejich milá, dětská naivita a rozhodnost jít si za svým a překonávat veškeré útrapy je balzámem na duši :-) To vše doplněno Wesovým kouzlem před, za, nad i pod kamerou, vizuálními vychytávkami a procítěným výběrem prostředí dává dohromady opravu kouzelný film, který stojí za to vidět a který dokáže pozvednout náladu snad opravdu každému :-)

  Nenapadá mě snad jediná věc, která by se tomuto filmu dala vytknout, protože dokonalé je v něm snad úplně vše od dialogů/monologů, přes scénu jako takovou až po hudební doprovod. A hlavně ten pocit zvláštního nadšení a radosti, který přetrvává i po skončení (vizuálně propracovaných) titulků. Takových filmů by mohlo být víc :-) 

    

Django Unchained - 100(0000)%

No comment, must see :-D

Give ´em hell, Mallone - 70%

Byl to mizernej případ už vod začátku. To bylo Mallonemu jasný už vod prvního výstřelu z vosmatřicítky, kterej mu málem rozčísl pěšinku a zničil klobouk. Jeneže Malloneho není tak jednoduchý vodeslat do tý nebeský čekárny, protože je "Drsňák". Zabili mu ženu, dítě, bratra a dokonce i bratrovu rodinu, což neměli dělat. Mallone vyrazil na cestu krve a zabil všechny, kdo s tím měli co do činění. Toho posledního, co to celý spunktoval, si nechal nakonec a pořádně si ho vychutnal - holou rukou mu vyrval srdce a před jeho očima ho snědl. Tak se to aspoň vykládá v temným podsvětí. Možná to je pravda, a možná že ne, důležitý je jen jedno - z Malloneho jde strach a to je to, co se mu líbí. Jeho život byl vod tý doby plnej chlastu, střelby a krve. Potácel se vod případu k případu a přežíval, než přišla Ona. Jo, přesně tak, Ona s velkým O. Mystická Femme Fatale, která zatáhla Malloneho do jednoho z nejzásadnějších případů jeho kariéry. Hned, jak ji spatřil, bylo mu jasný, že přináší jen trable a že by se vod ní měl držet dál, ale možná to byly ty dlouhý lokýnky, co jí padaly přes ramena, nebo ten podivnej lesk v jejích kaštanovejch očík, který prosily vo záchranu, co Malloneho nakonec přimělo aby se vysral na ten podivnej pocit v žaludku a zahrál si na rytíře ve špinavým baloňáku. 

V tu chvíli neměl ani to nejmenší ponětí, že ho vosud v podobě týhletý dámičky přivede do cesty Asijský mrše, která má nože ukrytý snad úplně všude, či šílenýmu pyromanovi, kterej je štastnej, jen když je v jednom ohni. Bizardní figurky, jakoby vypadly rovnu z Dicka Tracyho.
 Mallone byl zvyklej na kulky a krev, dokonce i když šlo vo jeho vlastní. S průstřelem si vždycky zašel za doktorem... no, vlastně jako hodnej synek za maminkou, která bydlí v Domově Důchodců a v pračce má ukrytou sadu malýho chirurga. Jak sama říká, nebejt toho, že Malloneho vobčas postřelej, ani by se neukázal. Možná je to pravda, ale to nic nemění na tom, že Mallone, má svoji matku rád....

   Co víc ještě říct vo tomhle podivným případu? Nikdo nic neví a všechno se zamotává víc a víc, každej něco skrejvá, to je Mallonemu jasný jak facka. A všichni chtěj vod Malloneho jen to jedno - Smysl Lásky. Ne, nejde vo žádnej buzerantskej baloňákovej fetiš, vo tom žádná. To nemá Russel Mulcahy ve zvyku. To spíš useknutý hlavy, může bejt jen jeden a podobný píčoviny. A proč si to nezkusit i v noirový akční detektivce? Jasně, Mallone a jeho případ je pocta noirovým detektivkám v akčním hávu a popravdě to fakt funguje. Malloneho drsnej hlásek všecko komentuje za pomoci vnitřního komentáře v doprovodu tklivýho saxofonovýho sóla a flaška Jamesona, je vždy po ruce (jen škoda, že to nejni Jack ). A  co ten ksicht v baloňáku? Thomas Jane? Ten je na tyhlety role anithrdinů zvyklej už vod dob, co si podal Johna Travoltu, ne-li dřív. Ve výsledku, je tohle vlastně docela svižná, místy vtipná, trochu nekonzistentní pohodovka, kterou by si mohli vychutnat všichni ti noiroví nadšenci a fanoušci těch vohlastů v baloňáku s pevnou a jistou rukou, kterým všechny jejich mozkový závity nepochcípaly, ale díky neustálýmu boji z alkoholem jsou den ze dne silnější a vychcanější (protože co tě nezabije, to tě posílí).

P.S.: Najdi deset rozdílů: