Oceán na konci uličky, je poetický název, za kterým se
ukrývá ještě poetičtější příběh. Málokdo v dnešní době nezná Neila Gaimana,
barda a pohádkáře 21. století. Ať už díky jeho komiksům s tajemným Sandmanem v
hlavní roli, nebo jeho fantastických knih, pomoci kterých dovoluje nahlédnout
čtenáři do své říše představivosti. Posledním kouskem v této oblasti je právě
kniha, která se pyšní výše zmiňovaným názvem ´Oceán na konci uličky´. Vypravěčem příběhu je postarší muž, kterého
potkáváme ve chvíli, kdy cestuje odněkud někam, ani sám neví kam, a než si to
uvědomí, tak dorazí na místo svého dětství. Na místo, kde zažil nejkrušnější a,
svým způsobem, i nejkrásnější chvíle svého dětství. Dorazí na starou farmu, k
jedné staré lavičce stojící u malého rybníčku a zničehonic se mu vybaví dávno
zapomenuté vzpomínky na dobu, kdy mu bylo sedm a kdy fantaskní monstra byly
reálnější, než bysme si mohli myslet.
Tady začíná dobrodružství malého chlapce, který nemá moc
kamarádu (vlastně skoro žádné), přišel o své milované kotě a musí sdílet pokoj
se svou sestrou. A právě v tu chvíli se seznamuje se třemi zvláštními ženami,
kterým patří sousední, Hempstockovic farma.
Neil Gaiman pojal ´Oceán´ jako zrcadlovou odpověď na svou
dřívější knihu s dětským hrdinou, a to Koralinu. Zatímco v Koralině byla hlavní
hrdinka dívka, tentokrát je to sedmiletý chlapec. Stejně tak i příběhová
skladba - V Koralině hrdinka objeví tajnou cestu do kouzelného, na první pohled
dokonalého, světa, ale nakonec busí bojovat o to, aby se dostala zpět, ke své
nedokonalé rodině. Oproti tomu zde se nedopatřením podaří malému chlapci
přinést něco zlého sem, do reálného světa a musí se se svou novou kamarádkou
hodně snažit, aby se mu podařilo dát všechno do pořádku.
Jak už je autorovým velice milým zvykem, skvělým způsobem
pracuje se svou imaginací a znalostmi mytologie (což skvěle prokázal v
Amerických bozích) a to vše umně zaobaluje do slov a vět při jejichž čtení má
čtenář pocit, jakoby se vracel zpět do dob bezstarostného dětství. A i když vlastně každá jeho kniha je variací
na základní téma dvou realit koexistujících vedle sebe a navzájem se
ovlivňujících (Hvězdný prach, Nikdykde, (opět) Koralina) je každá jeho kniha
svěžím dílem, které dokáže čtenáře strhnout takovým způsobem, že přestane
vnímat vše kolem sebe a opětovně si užívá ten zapomenutý pocit z minulosti,
který jsme zažívali snad všichni, když nám rodiče četli pohádky. Jen málokterý
autor, nebo autorka má tuto skvělou (až by se dalo říct superhrdinskou) schopnost.
Jistě, je dost autorů, kteří napíšou dobrou knihu, jenž se čte sama, ale
výsledný pocit se dá vyjádřit větou: "To je dobrá kniha." U Neila
Gaimana se dá výsledný pocit vyjádřit bez vyjímky a pokaždé jedině větou:
"To je úžasný příběh." Ačkoliv se to na první pohled nezdá, jde o
výrazný, nezanedbatelný rozdíl.
Snad jediná věc, která by se dala knize vytknout je její
neexistující délka, protože 179 stránek opravdu není moc. Knihu jsem měl
dočtenou asi za hodinu a půl a na konci jsem ml mírný pocit zklamání, že tam
není ještě tak aspoň sto stránek. Ale někomu jínému by mohla tahle rozloha
ideálně vyhovovat. Takže jestli si chcete opět prožít ten pocit dětkského
vzrušení a napětí nelze jinak, než se vydat do Gaimanova světa představivosti.
Thanx Neil :-)
