Je tomu
letos již padesát let, co filmové plátno navštívil první (nebo spíše sedmý)
agent Jejího Veličenstva s tváří tehdy třiatřicetiletého Seana Conneryho,
jednoho z největších sympaťáků stříbrného plátna. Od té doby uplynulo mnoho
vody, proteklo ještě víc Vodky s Martini (protřepat, nemíchat) a vystřílela spousta nábojů. A s
postupujícím věkem se měnila i Bondova tvář. Po Seanovi převzal štafetu Roger
Moore, mihnul se George Lazenby, na chviličku dostal povolení zabíjet i Timothy
Dalton (nebo tedy spíše o něj v roce 1989 v bondovce "Licence to
Kill" přišel), aby posléze všechny tři Seanovy "náhradníky"
předčil, či spíše zastínil Pierce Brosnan, který Bondovi navrátil zašlou slávu.
Všichni tihle představitelé a režiséři, mezi které patřil třeba Terence Young
(Bond-count 3: Dr. No ´62, From Russia with Love ´63 a můj osobní favorit
Thunderball ´65), Guy Hamilton (B-C 4: Goldfinger ´64, Diamonds are Forever
´71, Live and Let Die ´73, The Man with the Golden Gun ´74), Lewis Gilbert (B-C
3: You Only Live Twice ´67, The Spy Who Loved Me ´77, Moonraker ´79), John Glen
(B-C 5: For Your Eyes Only ´81, Octopussy ´83, A View to a Kill (kde si střihl
mikroroličku i Dolph Lundgren) ´85, The Living Daylights ´87, Licence to Kill
´89), který má na kontě nejvíce Bond filmů a zároveň je posledním z režisérů,
který natočil více dílů, Peter R. Hunt (On Her Majesty´s Secret Service ´69),
Martin Campbell (GoldenEye ´95), Roger Spottiswoode (Tomorrow Never Dies ´97), Michael
Apted (The World is Not Enough ´99) a Lee Tamahori (Die Another Day ´02), takže,
všichni tihle představitelé a režiséři vykreslili Bonda jako chladnokrevného
elegána, kterého nerozruší zhola nic (ani nahá žena v posteli) a který všechny
situace řeší s lhostejností sobě vlastní. Tenhle postup ovšem v roce 2006
narušil Martin "GoldenEye" Campbell, který dostal na hraní nejen
nového Bonda v podání Daniela Craiga, ale zároveň novou koncepci příběhu, ve
které James není ten diamantově čistý elegán, ale místy až syrově brutální a
chladnokrevný nováček v řadách agentů s povolením zabíjet. A tím začal
šestiletý restart jedné z nejznámějších postav špionážních filmů, který
pokračoval v roce 2008 pod vedením Marca Forstera ve filmu Quantum of Solance
(který mnozí považují za až za zpátečnický, a upřimně nemůžu říct, že bych s tímto
tvrzením souhlasil) a skončil letos, na Bondovy padesátiny, za pomoci
oskarového Sama Mendese a jeho Skyfallu.
Skyfall
- což se dá přeložit jako pád z nebes, nebo (podle Google translate) jako
průtrž mračen, je název více, než výstižný. Nejenom proto, že vidíme v Bondovce
skutečnou průtrž mračen (a to nejednou), ale hlavně proto, že dojde i k tomu
příslovečnému pádu z nebes. Ano, je fakt, že Bond zemře (což se stane hned na
začátku filmu, takže to zas až tak velký spoiler není). Zemře ve chvíli, kdy ho
Anglie, Královna Matka, a MI6 potřebuje nejvíc, protože na scénu vstoupil
protivník nad jiné hrozivý a mocný, který se dokáže dostat všude. A jak Bond
říká už v traileru, zmrtvýchvstání patří mezi jeho koníčky. Toliko zhruba k
ději bez zbytečných spoilerů :-)
Co se týče režie, Sam Mendes udělal něco, na co nikdo před ním nesebral odvahu. Udělal z Bonda lidskou bytost s minulostí a traumaty z dětství. Povrtal se v duši a vnitřním světě tohoto vždy elegantního a neomylného agenta bez soucitu. A vyšlo mu to na jedničku. Protože momenty, kdy nic nebouchá, nikdo nikoho nepronásleduje a lidi spolu jen mluví, patří k tomu nejlepšímu, co Mendes nabízí. A to nejenom díky scénáři, ale především díky úžasnému hereckému obsazení, kterému nečekaně vévodí Daniel Craig a Judi Dench, ke kterýmžto se připojil vždy dokonalý Ralph Fiennes, kterému došlo, že mávání hůlkou je pro děti a dospělí raději střílí a politikaří. Ti všichni spojí své síly ještě s Benem Wishavem, který navrátil do série postavu "moderního" Q
("Ale Bonde, co byste chtěl? Vybuchující pera? Ty už dávno neděláme.") proti společnému nepříteli. Toho si vystřihl briliantním způsobem Javier Bardem, kterému jsou tyhle role prostě šité na tělo, což dokázal už v "No Country for Old Men" nebo ještě dříve v méně známém filmu Perdita Durango (česky pod názvem Pravdivá Romance 2).
Jak už jsem řekl, je lahoda tuhle sestavu pozorovat a poslouchat při konverzaci, což ale neznamená, že když to bouchá, někdo někoho pronásleduje a lidi spolu nemluví, ale střílejí po sobě, tak že je lepší zavřít oči. To vůbec, akční scény se Mendesovi taktéž vydařily na jedničku, což ukázal už v "Road to Perdition" a tady to jenom několikanásobně potvrdil.
Například úvodní honička, kdy Bond vystřídá auto, motorku, bagr a vlak aby si posléze střihl šipku z mostu aby se mezi tím stihl pobít s Patrice v podání Oly Rapace (což není žena i když to podle jména nevypadá) je úžasně adrenalinová a napínavá. Jakoby nám Bond říkal, že to, co zvládají všichni ti Bournové a Huntové on dokáže taky a ještě navíc s notnou dávkou elegance.
(elegán za každé situace)
A i když veškeré to pobíhání po a pod Londýnem (konečně v Bondovi vidíme i něco víc z Londýna, což je rozhodně bod k dobru a škoda, že jsme na to museli čekat 50 let :-)) je strašně ultra a super a cool (jako třeba když hlavní záporák využije soupravu metra ve svůj prospěch (p.s. zmiňovaná scéna se obešla bez zásahů počitačových expertů (více méně)) aby s ní zdržel Bonda) nejvíc jsem slintal, když došlo na závěrečné zůčtování. Bond naloží M do milovaného Astona a vyrazí si z Londýna na výlet. A není lepší místo s krásnější vyhlítkou, než Skotská blata zakrytá mlhou (a to nemyslím ironicky).
Už ve chvíli kdy spaříte záběr, ve kterém James stojí vedle svého auta a hledí do krajiny je jasné, že nepůjde o žádný bombastický explozivní závěr, kde agent 007 zachrání svět, Anglii a Královnu, a skončí mimo dosah autorit v obětí krásné ženy. Tentokrát to bude trošku ve stylu Daltona a jeho "Licence to kill" a půjde o naprosto osobní vyřizování účtů. Mimo civilizaci a mimo dosah civilních obětí.
Žádné komentáře:
Okomentovat